Jaký byl Leoš Janáček?

Hukvaldská škola, kde se 3. července 1854 narodil Leoš Janáček  © Moravské zemské muzeum

Při úvahách o Janáčkově osobnosti se musíme vrátit do jeho dětství. Janáček se narodil hluboko v devatenáctém století v kantorské rodině v severomoravských Hukvaldech. Což by nebylo postavení až tak beznadějné, kdyby jeho otec nekantořil v obzvlášť chudém kraji. Velmi špatná sociální situace, hraničící s chudobou, byla zhoršována především velkým počtem dětí a postupující nemocí jediného živitele, otce Jiřího Janáčka. V případě Leoše byl nedostatek prostředků na vzdělání vyřešen jeho odchodem do fundace augustiniánského kláštera na Starém Brně.

Muselo to pro něj být alespoň zpočátku dosti krušné, když se jako jedenáctiletý chlapec ocitl bez rodinného zázemí, v cizím a ne zcela přátelském prostředí. Je třeba si uvědomit, že to zároveň bylo prostředí výhradně mužského světa. Fundatisté, řeholníci, spolužáci i učitelé - bez vlivu a protiváhy mateřské lásky nebo alespoň kontaktu se sestrami. Krátce po Janáčkově příchodu do Brna zemřel jeho otec, jediná autorita z dětství. Zde bychom nejspíš mohli hledat počátky Janáčkovy celoživotní snahy vcítit se do ženské psychiky a pochopit ji a také jeho komplikovaný soukromý vztah k ženám.

Ač byl studentem spíše průměrným, jeho hvězda začala vycházet ihned po dokončení brněnského c. k. slovanského ústavu ku vzdělání učitelů. Jeho pověst v minoritní české brněnské společnosti stále stoupala a do počátku osmdesátých let 19. století dosáhl výrazného společenského vzestupu. Na Janáčkově výchozím postavení nemajetného zpěváčka ve fundaci augustiniánů na Starém Brně se během deseti let mnohé změnilo.

V osmnácti letech, v roce 1872, získal post zástupce ředitele kůru v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně, od roku 1876 působil jako učitel hudby na učitelském ústavu, krátce učil na Českém ústavu pro vzdělání učitelek v Brně a vyučoval zpěv na brněnském českém gymnáziu. Vedle pedagogické činnosti byl činný jako sbormistr; od roku 1873 v Řemeslnické besedě Svatopluk a od roku 1876 ve Filharmonickém spolku Beseda brněnská, nejvýznamnějším českém hudebním tělese na Moravě. Jako sbormistr a dirigent Janáček zavedl v českém Brně tradici velkých vokálně orchestrálních koncertů, které byly doposud doménou pouze německé majoritní společnosti. Byl činný i jako klavírní virtuos a organizátor komorních a symfonických koncertů. Je namístě připomenout, že právě spolková činnost umožnila získat mladému Janáčkovi důležité konexe v brněnské české elitě.

Zdeňka Janáčková v roce 1892  

© Moravské zemské muzeum

Také sňatek se Zdeňkou Schulzovou v roce 1881, dcerou ředitele učitelského ústavu Emiliana Schulze, mu společensky pomohl. Kromě toho se Janáček začínal prosazovat i jako skladatel, především ve sborovém oboru. Pokud ke všem jeho aktivitám přičteme ještě založení varhanické školy v roce 1881, která se pod Janáčkovým vedením brzy vyprofilovala na přední hudební učiliště na Moravě, stejně jako vydávání Hudebních listů, je pochopitelné, že byl Janáček v polovině osmdesátých let ve svém Brně uznávanou a nepřehlédnutelnou kulturní osobností, o níž se vědělo i za hranicemi regionu. To vypovídá o jeho výborných schopnostech organizačních i uměleckých a také o obrovské ambici, která v mladém Janáčkovi vězela.

Nebyl však zatím uznáván jako skladatel. To přišlo až po brněnské premiéře Její pastorkyně v roce 1904. Ovšem do jaké míry šlo o skutečné uznání, to se můžeme jen dohadovat. Bouřlivé přijetí opery bylo do jisté míry i jakousi demonstrací "moravské" hudby vůči odmítající Praze. Brno však ve skutečnosti velký zájem o Janáčka jako skladatele neprojevovalo, byl stále chápán spíše jako ředitel varhanické školy a jakýsi skladatelský podivín, což je patrné i z toho, že v brněnském českém Národním divadle se Její pastorkyňa do roku 1916 objevila na scéně jen osmnáctkrát. Janáček jako skladatel si do značné míry přestával důvěřovat. To zapříčinilo zejména opakované odmítání ze strany pražských uměleckých kruhů. Byl chápán jako ambiciózní podivín, který v podstatě pohrdá tvorbou národního skladatele Bedřicha Smetany a naproti tomu nekriticky obdivuje "světáka" Antonína Dvořáka, jehož postavení v české společnosti bylo v té době do značné míry nejednoznačné a problematické. Tím proti sobě popudil důležité osobnosti pražské hudební scény v čele se Zdeňkem Nejedlým. Není divu, že v Praze bylo až do roku 1916, kdy měla ve zdejším Národním divadle úspěšnou premiéru Její pastorkyňa, Janáčkovo dílo v podstatě přehlíženo, a dokonce karikováno. Janáček měl jistě z této skutečnosti komplex, jak vysvítá z dopisu po pražské premiéře z června 1916, ve kterém píše:

"Nevěřil jsem, že kdy si kdo povšimne čeho. Byl jsem ubit - vlastní moji žáci mi už začali radit, kterak skládat, orchestrem mluvit."

Z dopisu Josefu Bohuslavu Foerstrovi (24. 6. 1916) 

Skutečná sebedůvěra a celospolečenské uznání se fakticky dostavilo v podstatě až po premiéře Její pastorkyně ve Dvorní opeře ve Vídni v roce 1918 a poté, co se o Janáčkovo dílo zasadil Max Brod.

Dalším důležitým aspektem Janáčkovy osobnosti byla jeho nevšední vzdělanost. Ve dvaceti letech si přečetl a prostudoval pro něj důležitou formální estetiku Josefa Durdíka, která v mnohém ovlivnila jeho postoje a pootevřela mu dveře k odborné literatuře ať už estetické, psychologické, lingvistické, národopisné, hudebně teoretické či filozofické. V Janáčkově knihovně se stovkami svazků nalezneme vedle beletrie knihy jako Helmholtzovu Lehre von den Tonempfindungen als physiologische Grundlage für die Theorie der Musik, Masarykovy Základové konkretní logiky. Třídění a soustava věd, Wundtovu Grundzüge der physiologischen Psychologie, Zimmermannovu Allgemeine Aesthetik als Formwissenschaft, Harmonielehre Arnolda Schönberga či mnohá pojednání Hugo Riemanna, Otakara Hostinského či Zdeňka Nejedlého. Většina knih je přitom Janáčkem důkladně poznámkovaná, tedy přečtená. S tím je spojena i Janáčkova jazyková vybavenost - hovořil výtečně německy, dobře rusky a v mládí se učil francouzsky.

Nemalý význam má určitě i Janáčkovo náboženské, politické a národnostní smýšlení. Skladatelův vztah k Bohu nebudeme komentovat, ale jeho poměr k církvi lze doložit. Ačkoliv byl vychován v klášteře, dvacet let řídil starobrněnský kůr a jako dítě zaníceně prožíval pro Moravu příznačný cyrilometodějský kult, praktikujícím katolíkem nebyl a jeho postoj k církvi byl chladný. Můžeme jej demonstrovat následujícím Janáčkovým citátem:

"Varhany jsou nejbezcitnější hudební nástroj; proto řvou v kostelích." 

Z dopisu Jindřichu Cenkovi (31. 10. 1926)

O Janáčkových politických názorech nejsme blíže informováni, víme jen to, že byl ve dvacátých letech krátce členem Československé národní demokracie, z které vystoupil pro její protimasarykovské postoje v roce 1927. Více je známo o jeho národnostních postojích, které bývají povrchně vnímány jako silně nacionalistické. To však neodpovídá dobovému kontextu. Předně je třeba si uvědomit, že Janáček je generačně spřízněn s Masarykem a sdílí s ním názorový postoj v chápání humanitních a národnostních otázek. Spřízněnost se slovanskými národy a obezřetnost k pangermánské otázce byla prostě v druhé půli 19. století na pořadu dne. Janáček byl v německé otázce nesmlouvavý a není se co divit. Bylo to dáno jeho zkušeností z Brna, kdy žila německá majorita.

Napětí mezi českou a německou národností bylo v Brně patrné již od druhé poloviny devatenáctého století, kdy se ve městě začal rozvíjet emancipační proces české minority. Vyvrcholení nevraživosti mezi oběma tábory však přišlo na počátku dvacátého století především v otázce českého vysokého školství, kterému brněnští Němci všemi prostředky bránili. Češi měli v Brně své ulice se svými obchody a kavárnami a stejně tak i Němci - do těch ovšem Janáček zásadně nevstupoval. Dokonce prohlásil, že do brněnského Německého domu, ač tam byly prováděny špičkové koncerty, nikdy nevkročí a zřejmě také nevkročil. 

Max Brod (1884–1968)

© Moravské zemské muzeum

Situace se uklidnila až po politicky vyhrocených časech spojených s 28. říjnem 1918 a po předání německého městského (dnešního Mahenova) divadla českému Národnímu divadlu v polovině roku 1919, jehož se Janáček aktivně účastnil. Jeho někdy špatně vykládaný vyhrocený protiněmecký postoj byl tedy dán špatnou zkušeností s brněnskými národnostními poměry. 

Na druhé straně je třeba připomenout, že jeho velkým přítelem a propagátorem byl německy píšící spisovatel Max Brod a jeho dvorním nakladatelem bylo vídeňské nakladatelství Universal Edition. 

Dalším momentem byla Janáčkova sociální empatie. Vedle humanistických postojů, které jaksi patřily k dobrému vychování české intelektuální elity, můžeme u Janáčka pozorovat jistou citovou angažovanost k sociálně utiskovaným, a to z různých pohledů. Je to jistě dáno Janáčkovým zájmem o psychologii a až posedlé zaznamenávání tzv. nápěvků mluvy, které jsou v mnohých případech de facto fonetickými záznamy emočně vypjatých situací, povětšinou prostých lidí. Janáček hledal tímto způsobem možnosti, jak se dostat pod povrch do lidské psychiky. Zde je důležitá jeho motivace, tedy zájem o člověka jako jedinečnou individualitu a studium emočně silných momentů. Mimochodem i zde je zčásti odpověď na otázku Janáčkovy náklonnosti k ruské literatuře. Janáčkovo "rusofilství" se v podstatě eliminuje pouze na znalost jazyka a obdiv k ruské literatuře. To, že klade důraz především na tvorbu Dostojevského, Ostrovského a Tolstého je právě obrazem zájmu o lidské charaktery a psychologii jedince. Tento zájem jen podtrhuje humanitní postoje v tehdejší společnosti přítomné (připomeňme alespoň Masarykův spis o Dostojevském). 

Olga Janáčková v roce 1899       © Moravské zemské muzeum

Druhou příčinou Janáčkovy zvýšené empatie s osudem zkoušenými lidmi byla osobní zkušenost citově ochuzeného dětství, a především osobní tragédie ztráty obou dětí. Tato skutečnost Janáčka silně zasáhla. Synek Vladimír zemřel ve dvou letech, dcera Olga v jednadvaceti. Po smrti Vladimíra se Janáček zcela upnul k svému jedinému žijícímu dítěti - Olze. Toto pouto bylo posilováno Olžiným zdravotním handicapem. Pro Janáčka se Olga nesporně stala jedinou jistotou i smyslem jeho života. Právě po jejím skonu sledujeme u Janáčka zvýšenou citlivost k osobním tragédiím lidí ve svém okolí i odraz této skutečnosti v jeho tvorbě.

Zároveň však u Janáčka pozorujeme, že měl zřejmě problém s navazováním hlubších přátelství a citově angažovaných vztahů. Jediný skutečný přítel ve skladatelově životě, spolužák a kolega z učitelského ústavu Berthold Žalud, zemřel jako mladý a s ním i jediná osoba, které skladatel zcela důvěřoval a které se svěřoval. Janáček získal za svého života mnoho známých i přátel, ale blízkého osobního přítele již nenašel. Tykal si v podstatě jen se svými bývalými spolužáky. Člověkem, kterému by se svěřoval a dával najevo své city, nebyla ani jeho manželka Zdeňka. Takovou blízkou osobou se mu stala až jeho pozdní múza Kamila Stösslová, ve které se snoubila pozice důvěrného přítele a milované bytosti.

A věřte, Kamilo, nebylo krásnějších pro mne dní v mém životě jako těch několik strávených u Vás. Cítil jsem čisté přátelství, prostě a srdečně se projevovalo. Vy Jste byla jako otevřené okno: bylo jim vidět vše tak jak jest. Mi nezbylo čím se tajit, bylo klidno a tak příjemno na duši. [...] A proto byl u Vás a mezi námi smích na ústech a ve tváři. Mezi dobrými lidmi jsem byl , a proto tak rád vzpomínám a proto tak rád Vás mám. Můj život je smutnější, rozháranější a proto ho svým "uměním" lepím, skližuji, básním si ho snesitelněji. Kdo ví, když by byl osud nás úzce spojil, jest-li by mi toho toho umění bylo třeba, jest-li by se u mne vůbec ozvalo? Jest-li by ve Vašich očích, které tak upřímně se dívaly, nebyl pro mne celý svět?  

Z dopisu Kamile Stösslové (20. 8. 1924)

Na závěr ještě snad nepřímo související téma, které však o mnohém vypovídá. Tím je otázka finanční. Janáček byl od osmdesátých let jako učitel slušně finančně zajištěn, ale majetným se stal až po roce 1920 jako profesor mistrovské školy Pražské konzervatoře, a především díky tantiémám. Byl však po finanční stránce vždy skromný a dle možností vypomáhal rodině i přátelům. Dle vlastního mínění byl při vydávání peněz velmi obezřetný, a to i přesto, že neměl přímé následovníky a dědice. Ve skutečnosti však jeho obchodní naivity využívalo celé okolí, od rodiny, známých až po manžele Stösslovy. Mnoho věcí, které pořídil na doporučení jako "dobrou koupi", se ukázaly po jeho smrti jako víceméně bezcenné tretky či nadhodnocené nemovitosti a pozemky.

Leoš Janáček v roce 1923   © Moravské zemské muzeum

Takových sond bychom museli provést ještě celou řadu, aby bylo možné alespoň přibližně sestavit mozaiku Janáčkovy osobnosti. Přesto můžeme konstatovat alespoň toto: Janáček byl velmi inteligentní, vzdělaný, pracovitý, ambiciózní, organizačně schopný a citově založený, ovšem s omezenou schopností dávat svůj cit najevo. Ze vzpomínek vysvítá, že byl cholerický a nesmlouvavý, z jiných pramenů vysvítá, že byl schopen i určitých kompromisů. V komunikaci uměl být vtipný a vstřícný, ale často i výbušný a prudký. Nikoho si k sobě nepřipouštěl, byl tedy i uzavřený a do značné míry samotářský. Těžce se vyrovnával s otázkou lidského konce; pro sebe si tuto otázku ze života prostě vymazal a nemínil se o ní vůbec bavit. Velkorysý příliš nebyl. Lidem, kteří mu zkřížili cestu, nedokázal odpustit, stejně tak příliš neznal pojem vděčnosti. Na druhé straně byl velmi citlivý k lidským útrapám a neštěstím. Chtělo by se říci, že celkově nebyl charakter jeho osobnosti nijak výjimečný. Jedním se ovšem lišil: schopností napsat hudbu, která patří k tomu nejlepšímu, co přineslo nejen 20. století.


Autor textu Jiří Zahrádka. Převzato z publikace Slavní čeští skladatelé. Vydalo Národní muzeum, 2020.