JAK JANÁČEK ŽIL

  • PRACOVNÍ A ŽIVOTNÍ REŽIM
  • RODINA
  • BYDLIŠTĚ
  • CESTY
  • EXISTENČNÍ PODMÍNKY


PRACOVNÍ A ŽIVOTNÍ REŽIM

Leoš Janáček na procházce v parku Lužánky (1928) © Moravské zemské muzeum

Janáčkův denní režim, rituály a zvyky byly pochopitelně do značné míry určovány povinnostmi, které musel v dané době plnit. Na komponování měl více času až po svém penzionování na brněnském učitelském ústavu v roce 1904. Poté se již věnoval "pouze" své varhanické škole a kompozici. Jelikož Janáček prakticky nic nepsal na objednávku, nebyl nucen pravidelně komponovat a intenzivněji pracoval, až když k tomu bylo "příčin věcných a vnitřních". Například kolem roku 1910, kdy se přestěhoval do domečku v zahradě varhanické školy na Smetanově ulici, vypadal jeho den následovně. 

Vstával v létě v šest hodin, v zimě v sedm. Poté šel na procházku do Lužáneckého parku a následně posnídal (spolu s fenkou Čiperou). Snídal skromně, pil povětšinou kávu. Poté vyučoval až do oběda, pak si krátce odpočinul a následně komponoval. Později odpoledne se posadil na zahrádce, přečetl odpolední vydání novin a šel na procházku Brnem. Večeřel brzy, a když nešel na koncert či do divadla, šel spát brzy. Když se postupem času častěji ubíral na noc do své pracovny ve škole, pak mnohdy komponoval celou noc a šel spát až k ránu (Osvald Chlubna: Jaký byl Janáček. Rukopis, je uložen v Janáčkově archivu Moravského zemského muzea, senza sign.).


RODINA

Leoš Janáček odešel ze svého hukvaldského domova v jedenácti letech. Přímý kontakt se svou rodinou tak ztratil ještě jako dítě. O to více v dospělosti hledal rodinné zázemí. To našel v rodině svého představeného, ředitele učitelského ústavu Emiliana Schulze, do jehož dcery se zamiloval a v roce 1881 ji pojal za manželku. Zdeňka však byla vychována ve zcela odlišném prostředí a byla velmi fixována na rodiče, z čehož záhy vznikly mezi novomanžely časté konflikty, které vyvrcholily po narození dcery Olgy. Zdeňka se vrátila k rodičům, manželé přerušili na nějaký čas kontakt a hrozilo, že manželství bude rozvedeno. K tomu však nedošlo a Leoš se Zdeňkou se po nějaké době usmířili. Společný život však ani poté nebyl příliš šťastný, zejména po smrti druhorozeného dítěte, teprve dvouletého syna Vladimíra, kdy Janáček částečně vinil z jeho úmrtí právě Zdeňku. Vztahu neprospělo ani Zdeňčino odmítnutí mít další dítě, což by si Janáček velmi přál. Relativně spokojený život manželů tak byl postaven na jediném spojujícím článku - inteligentní a krásné dceři Olze. Po jejím úmrtí v pouhých 21 letech se Janáčkovi nadále vzájemně odcizovali. Zdeňka navíc nebyla ochotná tolerovat Janáčkova milostná vzplanutí (ač patrně pouze platonická) a vzájemné soužití bylo v určitých obdobích velmi napjaté. Janáček chtěl situaci vyřešit rozvodem, ale Zdeňka na takové řešení nechtěla přistoupit. Později manželé uzavřeli smlouvu o vzájemné svobodě, která však neměla právní validitu. Situace se tím ale příliš neuklidnila. Přes všechny problémy spolu Leoš a Zdeňka Janáčkovi žili až do skladatelovy smrti.

Milá Zdenko!

... Stösslová mi poslala kobereček, fotografie jejích dětí se mnou a s ní. Myslím, když Ti to povídám, že víš, že jsem Tvůj. Já vím, že třeba mnohdy být skladateli v blízkosti ohně. Foerster, Novák - to je vidět, že sedí u studené pece. Už to tak je a mi s Tebou nebude zle.

Buď zdráva!

Tvůj Leoš

Z dopisu Leoše Janáčka manželce Zdeňce, 26. 1. 1928


BYDLIŠTĚ

Leoš Janáček strávil celý svůj produktivní život v Brně a s rodinou se stěhoval v podstatě pouze jednou - v roce 1910 z bytu na Starém Brně do nově postaveného domku v zahradě varhanické školy ve Smetanově ulici.  Zamlada krátce obýval několik podnájmů. Se Zdeňkou, dcerou Olgou a hospodyní Marií Stejskalovou pak od roku 1882 žili v pavlačovém domě na Klášterním (dnes Mendlově) náměstí č. 2. V tomto bytě, který Janáčkovi obývali bezmála třicet let, se narodilo jejich druhé dítě, syn Vladimír. Bohužel zde později obě děti také zemřely (Vladimír ve dvou letech a Olga v jednadvaceti).

Vzpomínku hospodyně Marie Stejskalová na byt na Klášterním náměstí najdete zde. 

Dům na Mendlově náměstí, kde Janáčkovi žili v letech 1882-1910 (první zleva) © Moravské zemské muzeum
Dům na Mendlově náměstí, kde Janáčkovi žili v letech 1882-1910 (první zleva) © Moravské zemské muzeum

Po přestěhování do nového domku v zahradě varhanické školy si Janáčkovi značně polepšili. Vzpomínku hospodyně Marie Stejskalová na domeček na Smetanově ulici najdete zde

Leoš Janáček s manželkou Zdenkou na zahradě ředitelského domku v zahradě varhanické školy (1927) © Moravské zemské muzeum
Leoš Janáček s manželkou Zdenkou na zahradě ředitelského domku v zahradě varhanické školy (1927) © Moravské zemské muzeum

CESTY

Janáček byl od svých 11 let svázán s Brnem, odkud vyjížděl na různá místa většinou pracovně, ale také za zábavou a odpočinkem. Pravidelně, především pracovně, navštěvoval pouze Prahu. Po padesátce trávil část léta ponejvíce v luhačovických lázních, ale pobýval také v Karlových Varech, Bohdanči a Crikvenici (v dnešním Chorvatsku). Od devadesátých let často navštěvoval také rodné Hukvaldy, zprvu především v létě, později během celého roku. Pochvaloval si také pobyty na slovenském Štrbském plese. Do zahraničí Janáček příliš nejezdil. Výjimku tvoří studium v Lipsku a Vídni, tři cesty do Ruska za bratrem Františkem či pracovní pobyty v bavorském Oettingenu a Varšavě. Po vzniku Československa byly jeho zahraniční cesty spojené především s festivaly Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM), kde se účastnil provedení svých skladeb (Salzburg 1923, Benátky 1925, Frankfurt 1927). Zúčastnil se také produkcí svého díla v Německu. V roce 1926 podnikl oficiální cestu do Anglie na pozvání slavnostního výboru v čele s Rosou Newmarch, hudební kritičkou, spisovatelkou a propagátorkou Janáčkova díla.

Leoš Janáček s baletním mistrem newyorské Metropolitní opery Otakarem Bartíkem v Benátkách na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (1925) © Moravské zemské muzeum
Leoš Janáček s baletním mistrem newyorské Metropolitní opery Otakarem Bartíkem v Benátkách na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (1925) © Moravské zemské muzeum
Leoš Janáček si prohlíží přístav ve Vlissingen při návratu z Anglie (1926) © Moravské zemské muzeum
Leoš Janáček si prohlíží přístav ve Vlissingen při návratu z Anglie (1926) © Moravské zemské muzeum

EXISTENČNÍ PODMÍNKY

Janáčkovy záznamy nákladů za jízdy drožkou © archiv JZ

Finanční situace se pochopitelně během Janáčkova života vyvíjela. Na počátku byl zcela nemajetný chlapec, podporovaný starobrněnskou fundací a strýcem Janem Janáčkem. V období od počátku své výdělečné činnosti, tedy od roku 1876 až do roku 1903, kdy mu byla na učitelském ústavu povolena zdravotní dovolená a po roce odchod do penze, byl finančně zabezpečen především z příjmů plynoucích z pedagogické činnosti a jen v nepatrné míře ze svých kompozic. V průběhu let 1904-1914 se však Janáčkova finanční situace zlepšovala. To bylo dáno především poměrně vysokou státní penzí a příjmem z varhanické školy. Tyto částky mají tedy stále původ v činnosti pedagogické, nikoli skladatelské, ačkoliv i tam dochází k nárůstu příjmů. V poměru k celkovému výdělku však byl příjem ze skladatelské činnosti zanedbatelný. Janáčkovy příjmy značně vzrostly po úspěšné premiéře Její pastorkyně v Praze v roce 1916 a ve Dvorní opeře ve Vídni v roce 1918 a jeho finanční situace se dále zlepšovala. Bylo to dáno značným navýšením příjmu z provozování a vydání děl. Přispělo k tomu i Janáčkovo rozhodnutí uzavřít smlouvu s vídeňským nakladatelstvím Universal Edition. V roce 1918 se blížily příjmy ze skladatelových skladeb dvěma třetinám veškerých Janáčkových příjmů. 

V průběhu dvacátých let pak byla Janáčkova finanční situace velmi příznivá. Díky vysokému profesorskému platu v pražské mistrovské škole i následnému důchodu, a také díky vysokým příjmům ze skladatelské činnosti spojené i s udělováním státních cen se Janáček stal na stará kolena značně majetným. Přesto se jeho životní standard ve srovnání s předcházejícími roky příliš nezměnil. Jediná podstatná vydání byla spojena s dary a s koupí movitého a nemovitého majetku v rodných Hukvaldech.  


Autor textu Jiří Zahrádka. Převzato z publikace Slavní čeští skladatelé. Vydalo Národní muzeum, 2020.