Z MRTVÉHO DOMU JW I/11

opera o třech jednáních

libreto Leoš Janáček podle Dostojevského románu Zápisky z mrtvého domu,

1927-28, rev. 1930 (Chlubna, Bakala, Zítek)

premiéra 12. 4. 1930 Brno

první vydání Universal Edition, Vídeň 1930 (partitura a klavírní výtah), 1990 (partitura, ed. Charles Mackerras, John Tyrrell), 2017 (partitura, klavírní výtah, ed. John Tyrrell, kritická edice)

• Poslední Janáčkova opera opět vychází z ruské literatury. Janáček zpracoval několik příběhů z rozměrného románu, ve kterém Dostojevský vylíčil své vzpomínky na vězeňské prostředí. Operu neprostupuje od začátku do konce jeden děj, ale je to jakási mozaika poskládaná z vyprávění jednotlivých vězňů, sevřená jedinou myšlenkou - touhou po svobodě.
  

"V každém tvoru jiskra boží" - napsal Leoš Janáček do záhlaví partitury své deváté a poslední opery Z mrtvého domu v červnu 1928. Janáčkův zájem o ruskou literaturu jej tentokrát přivedl k Dostojevského románu Zápisky z mrtvého domu z prostředí sibiřské věznice. Janáček pracoval přímo s ruským originálem, ze kterého si překládal a vybíral jednotlivé pasáže, dialogy i monology a přímo je zapisoval do partitury. Tento neuvěřitelně náročný a soustředěný postup jako by pramenil ze skladatelovy obavy, že dílo nestačí nedokončit, a vedl k některým zvláštnostem v textu opery včetně hojného užívání rusizmů. Práce to však byla zároveň dosti rychlá, celá opera vznikla mezi únorem 1927 a červnem 1928. O tom, že Janáčka stála mnoho energie, svědčí dopis přítelkyni Kamile Stösslové: "A ta černá moje opera dá mi hodně práce. Připadá mi, jak bych v ní po stupních níže a níže kráčel až na dno z lidstva nejbídnějších lidí. A to se těžko kráčí." V červnu byla partitura v hrubých rysech hotová a opsaná. Janáček jako vždy procházel opis a dělal některé úpravy a doplňky, především v instrumentaci. Tuto revizi stihl kompletně dokončit v případě 1. jednání a z velké části 2. jednání. V červenci 1928 odjel na Hukvaldy, kam za ním přijela i Kamila Stösslová. Vzal si s sebou opis konce druhého a k tomu třetí jednání. K revizi však již nedošlo. Na vycházce 9. srpna se nachladil a jeho stav se začal prudce zhoršovat. Zemřel o tři dny později na zápal plic v Kleinově sanatoriu v Ostravě.

Rukopis partitury byl poté součástí notářského řízení. Na podzim 1929 se rozhodlo brněnské divadlo operu nastudovat a o dopracování instrumentace byli požádáni Janáčkovi žáci, dirigenti Břetislav Bakala a Osvald Chlubna. Dramaturgicky do opery zasáhl režisér Ota Zítek, který upravil závěr opery jako velkou oslavu svobody. V této podobě pak byla opera 12. dubna 1930 uvedena ve světové premiéře. V pozdějších letech se však inscenátoři k Janáčkově původní verzi postupně vraceli.

Obsah opery

1. jednání

Dny v carské trestnici na řece Irtyši jsou jeden jako druhý, všechny zlé a nekonečně dlouhé. Vězni očekávají nový přírůstek, má prý to být "pán". Stráže přivádějí Alexandra Petroviče Gorjančikova, který je jen kvůli tomu, že se prohlásí za politického vězně, ihned ztýrán. Vězni, kteří slyší jeho výkřiky, se seskupí kolem klece s poraněným orlem: chtěli by dát svobodu aspoň jemu a pouští jej z klece, orel však vzlétnout nemůže. Návrat stráží donutí vězně věnovat se povinné práci, kterou si zpříjemňují zpěvem písní a vyprávěním. O svém osudu se rozpovídá Luka Kuzmič, který se vzepřel vojenské vrchnosti a dokonce zabil svého majora za to, že jej týral. Mezitím stráž přivádí zbitého Gorjančikova, který je tak slabý, že se sotva drží na nohou.

2. jednání

Uběhne rok. S Gorjančikovem se spřátelil mladý tatarský chlapec Aljeja, který vzpomíná na svůj domov. Ve vězení se chystá oslava svátku a tak vězni smí místo práce odpočívat, dostávají lepší jídlo a pití a chystají se k divadelnímu vystoupení. Během příprav vypráví jeden z nich - Skuratov - svou historii: zastřelil Němce, jenž mu odloudil milou. Mezitím bylo postaveno provizorní jeviště a může začít hra o Kedrilovi a Juanovi, již vězni sami předvádějí. Všichni se dobře baví a na chvíli mohou zapomenout na bídu kolem. Ale ne nadlouho: jeden z vězňů, notně opilý, těžce poraní Aljeju.

3. jednání

Aljeju odvezli do vězeňské nemocnice. Leží tam i umírající Luka Kuzmič: sténá a těžce dýchá, je však při vědomí a poslouchá příběh, který vypráví vězeň Šiškov. Znal Akulinu, bohatou dívku, jejíž čest veřejně pohaněl jistý Filka Morozov. Proto ji dali chudému Šiškovovi za ženu. O svatební noci zjistil, že je Akulina nevinná; když ale vyšlo najevo, že ona přes všechny pomluvy Filku vroucně milovala, Šiškov ji ze žárlivosti zavraždil. Při posledních slovech vydechne Luka naposledy. Šiškov se k němu skloní a poznává v něm náhle Filku Morozova. Vězeň Gorjančikov se dozvídá od placmajora, že bude propuštěn. Loučí se s vězni, zejména s Aljejou, a odchází na svobodu. Současně je osvobozen i orel, jehož křídlo se již zahojilo. Pro ostatní vězně pokračuje strastiplný život ve věznici jako dřív.