UMĚNOVĚDNÝ BIOGRAF JANÁČEK

2. 11. 2026

17:00 Zápisník zmizelého 

18:00 Káťa Kabanová

ÚSTAV HUDEBNÍ VĚDY FF MU

JANÁČKOVO NÁM. 2a

POSLUCHÁRNA N21 V PRVNÍM PATŘE

Občerstvení v kavárně FAINE v přízemí

Zápisník zmizelého

Československá televize v koprodukci s Bayrischer Rundfunk München, 1969

33 minut

Janek: Ivo Žídek / Petr Oliva

Zefka: Marie Mrázová / Eva Rubínová

klavír: Jiří Pokorný

Scénář: Ivan Kašlík, Václav Kašlík

Režie: Václav Kašlík

Zápisník zmizelého, písňový cyklus pro tenor, alt, tři ženské hlasy a klavír, JW V/12

1917-1919, rev. 1920

na text Ozefa Kaldy

první provedení 1921 Brno

V době premiéry Její pastorkyně v pražském Národním divadle v květnu 1916 vycházel v Lidových novinách na pokračování anonymní básnický cyklus Z péra samoukova, který deníkovou formou líčil vztah mladého chlapce k cikánské dívce, pro niž opustil rodiče a obětoval lásce a svobodě svůj do té doby poklidný, zajištěný život. Janáčka text zaujal a vystřihl si ho. Písňový cyklus Zápisník zmizelého na něj začal komponovat v srpnu 1917, krátce poté, co v Luhačovicích poznal svou pozdější přítelkyni a múzu Kamilu Stösslovou. Nedokončenou kompozici však opustil a vrátil se k ní, opět bez většího úspěchu, v následujícím roce. Se zaujetím se dílu věnoval až v roce 1919, kdy jej dokončil a nechal opsat. Stále však nebyl spokojen. Nedokázal si totiž představit, jak by měl být cyklus interpretován, a proto jej opět odložil. Znovu se ke kompozici vrátil až poté, co mu počátkem roku 1921 části cyklu přednesli klavírista a dirigent Břetislav Bakala s tenoristou Jaroslavem Lecianem. Poté jej zrevidoval a souhlasil s veřejným provedením, které se konalo v sále Reduty v Brně 18. dubna 1923. Teprve během nastudování Janáček doplnil do opisu partitury scénické poznámky. Musel je však redukovat, jelikož jeho představa byla technicky jen obtížně proveditelná, jak dokládá vzpomínka Břetislava Bakaly: "Janáček si původně přál, aby při provádění Zápisníku tenorista seděl u malého stolku (podobně jak tomu bývá při přednáškách) na ztemnělém podiu, ozářeném červeným světlem a aby teprve při dialogu s cigánkou povstal. Tím měla být ještě určitěji vyjádřena rozdílnost zpovědi od náhle vyvstalé dramatické realizace skutečnosti. Po dialogu pak měl opět usednout a dozpívat toto lyrické monodrama. Vypjatost tenorového partu ovšem způsobila, že Janáček hned při premiéře od tohoto požadavku upustil, ale na všech svých ostatních přáních při provádění trval, t. j. setmělé hlediště, červené světlo na podiu a příchod a odchod zpěvačky." Přestože se na tyto Janáčkovy instrukce postupně zapomnělo a dílo je dnes zpravidla interpretováno jako konvenční písňový cyklus, patří Zápisník zmizelého k nejzajímavějším písňovým cyklům literatury 20. století.

Text Zápisníku zmizelého zde.