JAK JANÁČEK TVOŘIL

INSPIRACE 

Pojem inspirace je v případě Leoše Janáčka poněkud zavádějící, jelikož skladatelova hudební řeč je neoddělitelně propojena s jeho myšlením v širokém slova smyslu, a je tak přímou výpovědí o jeho pohledu na svět, hodnotách atd. Přesto mají pro jeho tvorbu některé momenty podstatnější význam. 

Pro Janáčka byl důležitý také vztah k ruské kultuře, který byl dán dobovými panslovanskými tendencemi českých intelektuálů, a to zvláště ve většinově německém Brně. V roce 1869, kdy účinkoval na hudebních produkcích v rámci oslav 1000. výročí úmrtí sv. Cyrila, již čtrnáctiletý Janáček hořel pro slovanskou věc a bezmála ve vytržení očekával velehradské slavnosti, pro něž si na strýci Janu Janáčkovi vymohl slovanský šat z "ruského plátna". Bližší vztah k ruské kultuře a jazyku, který přerostl v nadšené rusofilství, můžeme sledovat od počátku sedmdesátých let. Mladý Leo užíval podobu jména Lev, k tomu se patrně kolem roku 1873 přidal zájem o ruský jazyk a literaturu. V prvním roce svého sbormistrovského působení v Besedě brněnské v roce 1876 uvedl svůj melodram pro recitaci a orchestr na Lermontovu báseň Smrt. K tomu přichází přátelství s výrazně slovansky orientovaným Antonínem Dvořákem, stejně jako obdiv ke klavíristovi Antonu Rubinštejnovi a touha po studiu u něj. Obdivoval i tvorbu Čajkovského. Janáček demonstroval své rusofilství také volbou jmen svých dětí: Olga a Vladimír. Janáčkův zájem o Rusko se ještě posílil odchodem jeho bratra Františka do Petrohradu, se kterým vedl korespondenci v ruštině a třikrát jej v Rusku navštívil. Byl také v úzkém spojení s ženským vzdělávacím spolkem Vesna, který především díky rusofilsky orientovanému řediteli Františku Marešovi nakupoval ruskou literaturu a od poloviny devadesátých let pak pořádal i kurzy ruštiny.  

Milý bratře! To se podivíš, až tento lístek odtud obdržíš! Navštívil Tě můj dobrý známý ředitel Mareš? Dal jsem mu Tvou adressu. My jsme slavně zakončili Пушкиновою slavností. Pozdravujeme Vás oba. 

Леошъ

Dopis Leoše Janáčka bratru Františkovi do Petrohradu (9. 6. 1899) 

Tato orientace Vesny, jež byla v nejužším spojení s brněnskou českou elitou, vedla v roce 1898 k založení Ruského kroužku. Zakládajícím členem byl pochopitelně i Leoš Janáček. Ten byl po celou dobu existence spolku v různých funkcích představenstva a v letech 1909-1915 dokonce jejím předsedou. Ruský kroužek deklaroval jako svou hlavní činnost výuku ruského jazyka s prostředky "cvičení mluvnická, čtení deklamace, pění, noviny, žurnály, bibliotheka, schůze členské, zábavné (čajové) večery, přednášky o mluvnici a literatuře ruské, vydávání příslušných tiskopisů a učebných pomůcek" a pochopitelně s nutným paragrafem "Rozhovory o politice jsou vyloučeny". Janáček byl v Ruském kroužku spokojený, dohlížel na výuku, zajišťoval hosty pro přednášky apod. Jistě ne náhodou vznikla většina děl inspirovaných ruskou literaturou právě v patnáctiletém období fungování spolku. Bylo to Klavírní trio z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty (1908), později přepracované ve Smyčcový kvartet č. 1 (1923), Pohádka pro violoncello a klavír na Žukovského Pohádku o caru Berendějovi (1910- 1913), rapsodie Taras Bulba na stejnojmennou Gogolovu novelu (1915, 1918). Vrcholná hudebně dramatická díla jako opera Káťa Kabanová (1920) na Ostrovského drama Bouře či opera Z mrtvého domu podle románu Fjodora Michajloviče Dostojevského Zápisky z Mrtvého domu jsou již motivována spíše přímo dílem samotným nežli projevem rusofilství, které po válce u Janáčka částečně odeznělo. Ruská literatura jej oslovila nejenom syžetově, ale také svým realistickým charakterem a vypracovanou psychologií jednajících postav.

To vše jsou však spíše podněty, které ovlivnily skladatelovo myšlení, a tím i jeho tvorbu. Skutečnou inspirací, či spíše spouštěčem emočního vnímání, které bylo u Janáčka-tvůrce nutné, byly ženy. Když byl skladatel zamilován či okouzlen, jeho tvorba byla velmi soustředěná a vznikala v krátkém čase. Kde taková citová donátorka absentuje, práce trvala mnohem déle. Nelze to samozřejmě tvrdit doslova, protože délku vzniku díla pochopitelně ovlivňovaly i jiné faktory. Pravdou zůstává, že na Její pastorkyni pracoval osm let a na Výletu pana Broučka do Měsíce dokonce devět, na rozdíl od druhé části bilogie, Výletu pana Broučka do XV. století, kterou zkomponoval za devět měsíců - tou dobou byl okouzlen pěvkyní a první pražskou představitelkou Kostelničky, Gabrielou Horvátovou. O mnoho déle netrvalo zkomponování Osudu, který byl psán v citovém roztoužení k o dvacet let mladší Kamile Urválkové. Avšak nesporně nejdůležitější ženou v Janáčkově životě (samozřejmě vyjma manželky Zdeňky) byla Kamila Stösslová. Veselá, nekomplikovaná, o dvacet osm let mladší Kamila mu byla od roku 1917 skutečnou múzou a přítelkyní. Janáčkův vztah k ní je jednou z odpovědí na otázku jeho neuvěřitelně produktivního "velkého stáří". Bez Kamily si jen stěží dovedeme představit Káťu Kabanovou, Zápisník zmizelého či druhý smyčcový kvartet, "Listy důvěrné".

NÁPĚVKY MLUVY

Jako milovník ruské literatury stál Janáček na straně realismu, který mu byl bytostně blízký. Tento princip uplatňoval také při studiu lidské mluvy. Od roku 1897 až do konce života si zapisoval v nejrůznějších situacích úryvky lidské řeči i s notovým záznamem, tzv. nápěvky mluvy. Za více než třicet let si zapsal několik tisíc záznamů - na ulici, na trhu, ve vlaku, v parku, při společenských událostech atd. Nápěvky mluvy považoval za "okénka do lidské duše."

Tato zkoumání lidské řeči spojená se studiem moderních proudů psychologie přináší do Janáčkovy tvorby důkladnou znalost lidských charakterů, situací a jejich projevů. Dalo by se říci, že inspirací byl Janáčkovi člověk, neopakovatelné individuum, se svým myšlením, radostmi i strastmi, které studoval prostřednictvím mluveného projevu. Janáček zachycené nápěvky do své tvorby přímo nevkládal, ale zkušenost s nimi mu umožnila hudebně líčit postavy velmi přirozeně, nestylizovaně. Jde tedy o jakousi tvůrčí pravdivost a snad proto je nám jeho hudební jazyk tak blízký a obsahově srozumitelný. Zajímaly jej také projevy zvířat, především ptactva, ale také zvukovost roztodivných předmětů či přírodních jevů. Zvukomalba zvířecích projevů je patrná např. v klavírní skladbě Sýček neodletěl z cyklu Po zarostlém chodníčku či v partituře Příhod lišky Bystroušky.

Janáčkových nápěvků mluvy se dochovalo několik tisíc a většina z nich obsahuje vedle hudebního zápisu také základní informace o objektu pozorování a kontext celé situace (datum, místo, věk, sociální postavení, popis situace, psychické rozpoložení a popis události). Janáček byl přesvědčen, že se jedná o seriózní vědeckou metodu, proto si pořídil prostřednictvím Akademie věd tzv. Hippův chronoskop, kterým bylo možné přesně měřit časový úsek, např. délku slov. Proto jsou nápěvky označeny i tímto údajem. Janáček dokonce v závěti odkázal Masarykově univerzitě značný obnos s podmínkou, že na univerzitní půdě bude založen obor, který se touto problematikou bude zabývat, což se ovšem nestalo. Z dnešního pohledu, ač byla Janáčkova metoda i samotná myšlenka pozoruhodná, nebyla vědecky objektivní. A to především z hlediska samotného záznamu mluvy v nápěvku, tedy do podoby notového zápisu. 

Nápěvky? Mně ta hudba, jak zní z nástrojů, z literatury, ať je to třeba Beethoven, nebo kdokoliv, má málo pravdy. Víte, bylo to nějak divné - když někdo na mne mluvil, já třeba jeho slovům nerozuměl, ale ten tónový spád! Já hned věděl, co je v něm: já věděl, jak cítí, jestli lže, jestli je rozrušen, a když ten člověk se mnou mluvil, byl to konvenční hovor - já cítil, já to slyšel, že ten člověk uvnitř třeba pláče. Tóny, tónový spád lidské mluvy, vůbec každého živoucího tvora, měly pro mě nejhlubší pravdu. A víte: to byla má životní potřeba. Nápěvky sbírám od roku devětaosmdesátého [sic] - mám jich obrovskou literaturu - a co bych chtěl zdůraznit: právě pro dramatickou hudbu to má velký význam.

Z interview pro Literární svět (1928)

Jak asi mohly znít nápěvky, které si Janáček zapsal v ulicích Brna, v hukvaldské oboře nebo ve vlaku? 

Sledujte zde nebo přejděte na playlist.

Databázi nápěvků mluvy najdete zde. 

TVŮRČÍ PROCES

Před samotnou prací si Janáček psal poznámky do zápisníku či na lístky a také stanovil, ponejvíce v literární předloze, strukturu díla (počet dějství či částí), která však často neodpovídala finálnímu znění. Text k opeře, který si sám adaptoval úpravou divadelní hry či beletrie, si před komponováním přizpůsobil, ale finálně jej vybíral a upravoval až během kompozice.  

Nejprve vytvořil autograf, přičemž mnohé zrušené nebo přepracované strany nalezneme na rubních stranách listů. Po zkomponování delšího úseku skladby (např. věty nebo dějství) provedl první revizi. Stávalo se, že takto zmizela z původní verze třeba třetina listů, protože Janáček se bez potíží dovedl rozloučit s celými úseky skladby ve prospěch spádu děje a vyznění celku. Po úplném dokončení rukopisu díla a první revizi jeho částí provedl revizi celku. Poté předal rukopis kopistovi, který provedl první opis, určený pro Janáčka, potažmo pro nakladatele. Skladatel však poté do opisu často ještě podstatně zasáhl, především do instrumentace. Činil tak tužkou, kterou poté opisovač obtáhl inkoustem a tužku vymazal. V této fázi vznikal podle prvního opisu ještě druhý opis, určený pro divadlo připravující premiéru. Z druhého opisu partitury byly následně pořízeny rozpisy orchestrálních a sborových hlasů. Naopak podle prvního opisu byl pořízen klavírní výtah. Četné změny a úpravy pak často vznikaly během prvního nastudování a krátce po něm. Janáček ve spolupráci s dirigentem detailně dopracoval dynamiku či instrumentaci. Změny pak zaznamenal do svého (tedy prvního) opisu partitury červeným inkoustem, aby byl přehled změn vůči např. orchestrálním hlasům. Poté Janáček svou partituru ještě jednou důkladně přehlédl a zaslal ji nakladateli (v případě oper vídeňské Universal Edition). Nakladateli pak postupně zasílal další a další korekce a úpravy. Proto se ve finále často vzájemně liší první a druhý opis, tisk či opis pořízený nakladatelem. K předtiskovým korekturám byl již Janáček spíše laxní a přenechával je některým svým žákům. Obvykle to bylo dáno především jeho intenzivní prací na dalším díle.

Autor textu Jiří Zahrádka. Převzato z publikace Slavní čeští skladatelé. Vydalo Národní muzeum, 2020.