Vydavatel: TIC BRNO a Moravské zemské muzeum, Brno 2023

Ilustrace Vendula Chalánková

Vydání podpořila Nadace Leoše Janáčka

Paměti Marie Stejskalové, dlouholeté hospodyně v rodině Leoše Janáčka, sepsala koncem padesátých let minulého století podle jejího vypravování publicistka Marie Trkanová. Knížka nazvaná U Janáčků byla poprvé vydána roku 1959, poté ještě dvakrát v letech 1962 a 1998, a pokaždé se setkala s velkým ohlasem a oblibou u čtenářů nejen z řad milovníků Janáčkovy hudby. Energická Mářa pracovala u Janáčků více než čtyřicet let, a byla tak přímým svědkem radostí i strastí jejich soužití, Janáčkova pracovního nasazení, okolností vzniku a premiér jeho děl i stoupajících skladatelských úspěchů. Po celou dobu byla oddanou součástí rodiny, především Janáčkově manželce Zdence byla vždy oporou.

Impulsem k novému, v pořadí čtvrtému vydání Mářiných vzpomínek bylo nejen to, že je tato knížka dávno rozebraná, ale také skutečnost, že do Archivu Leoše Janáčka se před časem dostal strojopis textu, jak jej Marie Trkanová původně sepsala, bez úprav a škrtů provedených před prvním vydáním. Týkaly se například soužití brněnských Čechů a Němců před rokem 1918, některých aspektů rodinných vztahů nebo podrobností pozůstalostního řízení po Janáčkově smrti. Úprava se částečně projevila i v literárním stylu. Původní text je prostší a spíše vystihuje Mářino jadrné, autentické vyprávění, které je místy dosti vtipné, ale například v kapitole věnované krátkému životu Olgy, milované dceři Janáčkových, nesmírně smutné. 

Podobně jako nedávno vydaná publikace Mářina kuchařka obsahuje i tato kniha četné editorské poznámky, částečně přenesené z předchozích vydání, a ilustrace výjevů ze života Janáčkovy rodiny, jak je dle Mářiných vzpomínek ztvárnila výtvarnice Vendula Chalánková. Kromě toho kniha obsahuje množství fotografií z Archivu Leoše Janáčka a krátké medailonky v textu zmíněných osobností.

V prodeji v informačních centrech TIC BRNO, v Památníku Leoše Janáčka a v eshopu darkyzbrna.cz

Byt na Klášterním (dnes Mendlově) náměstí...

Byt byl krásný a veliký, pán si jej sám našel, když se mu znelíbil dosavadní v prvním patře Měšťanské ulice č. 46, kde bydleli od své svatby. To se ví, ani tenhle na Klášterním náměstí neměl dnešní moderní vymoženosti a příslušenství. Nebyla tam koupelna, ba pro celý ten velký dům nebyla dlouho ani prádelna. V každém patře jen jeden vodovod na chodbě, společný pro všechny nájemníky, právě tak klozet. Z toho jediného vodovodu se nosila všechna voda na vaření, mytí, praní a koupání do kuchyně, špinavá se zase v putnách vynášela ven. Také spižírnu jsme měli až na chodbě vedle dveří do bytu, stávala tam i vana na koupání, v bytě na ni nebylo místo. Do předsíně šlo světlo jen skleněnými dveřmi slečnina pokoje, ale nezdála se tmavá, protože všechny dvéře byly bíle natřené.

Slečnin pokoj i kuchyň naproti němu byly oddělené od ostatních místností. Vedle dveří slečnina pokoje byly dveře do jídelny, z ní ní se šlo do pánovy pracovny, za tou byl salón. Když byla sleči ještě malá, byla v jejím pokoji ložnice a klavír stál v jídelně. Pán u něho skládal jen ve dne, v noci pracoval u nočního stolku v ložnici. Ale když později psával celé noci, bylo pro všechny pohodlnější, aby byl sám a nikoho nerušil. Proto přestavili nábytek; do pracovny dali postel, pán zde měl ještě psací stůl, klavír, knihovnu, noční stolek a etažér na noty. Topilo se tam, jako v celém bytě, v kachlových kamnech. Malbu na zeď vybíral pán sám, musel to být vždycky nějaký národní vzor. Okno vedlo na Klášterní náměstí.   

str. 39–40

Dobré jídlo...

Náš pán si potrpěl na dobré jídlo. Nedesátkoval, nesvačil, ale v poledne a večer jídal hodně a s chutí. Uměl kuchyni pochválit i najít na ní chybu.  

[...]

Měl rád maso. My všechny tři jsme přísně dodržovaly posty, hlavně v pátek, ale pán ne. Chtěl maso a říkal, že se dost napostil ve fundaci. Mívali jsme skoro každý den hovězí polévku, potom dušené hovězí. Milostpaní a slečna k němu měly nejraději zeleninu, pán omáčky, zvlášť kaprlovou a z jara pažitkovou, té snědl vždycky plný kastrůlek. Ošklíbal se na špenát, ale byl by se utloukl za zvěřinou, hlavně za daňčím. Tu zálibu si myslím přinesl z Hukvald, kde byla v oboře stáda daňků a kde se z nich pořád odstřelovalo. Z moučníků jsme ho nejvíc uctily tvarohovými koláči, tvarohovým závinem nebo palačinkami pokrájenými na nudle, prosypanými ořechy s cukrem a potom zapečenými v dortové formě. Říkali jsme tomu "ořechový dort". 

Zakládal si na našich koblihách. Byly vyhlášené. Na plesy a zábavy spolků posílaly tenkrát členky něco ze své kuchyně do bufetu. Od nás se už najisto čekávaly koblihy, nesla jsem jich vždycky před začátkem velkou mísu a pokaždé se po nich ve chvíli jen zaprášilo. Když náš pán chtěl někoho hodně uctít, poroučel nasmažit koblihů.

str. 58–59

O vánocích...

Co živa nezapomenu, jak krásné byly u nás svátky, dokud žila naše drahá Oluška. Ani ona, ani pán neměli vyučování, a proto byli víc doma. Pán komponoval, ale chvílemi toho nechával a přicházel mezi nás do kuchyně. Obcházel kolem plotny, ochutnával, krájel nám cibulku, sekával petržel. Hrozně rád jídal žabí stehýnka s petrželovou omáčkou. O Vánocích dohlížel na to, jestli jsou v rybí polévce jikry; když se ukázalo, že máme kapra mlíčňáka, musely jsme pro pána ještě zvlášť koupit jikry. Ochutnával, jestli má omáčka na černé rybě dost pikantní chuť, přihlížel, jak děláme vlašský salát k smaženému kapru, zkoušel, jak dopadl kapr v rosolu. Kvůli pánovi jsme dělaly závin tvarohový, ne jablečný, jak má být na Štědrý večer.

str. 70–71

Cigarety a alkohol...

Po večeři se u nás pilo vždycky trochu piva. Ve starobrněnském pivovaře koupili naši celou bečku a milostpaní ji stočila do lahví. Prázdné bečky jsme dávali na půdu, a když jich bylo víc, z pivovaru si je odvezli.

str. 58

Aby se snad nemyslelo, že si náš pán potrpěl na pití. Piva i vína pil málo a kouřil jen tak příležitostně. V tom se uměl ovládat. Zazlíval některým svým přátelům umělcům, když neznali míru. Jak u nich zjistil, že jsou pijáci, ochladl k nim a bylo po přátelství. O jednom slavném a náruživém říkal, že je "prase".

str. 76

Domeček na Smetanově ulici...

Do domečku se vystoupilo po třech schůdkách na zasklenou verandu, z ní šly napravo dvéře do předsíně, nalevo do kuchyně, uprostřed bylo okno do ložnice, za kuchyní byla koupelna a můj pokojíček, ale brzy se ukázalo, že je v něm vlhko, tak jsme tam postavili skříně a já jsem zase spávala v kuchyni jako na starém bytě; kuchyň byla teplá a suchá přesto, že dlážka byla kamenná. Postel byla ve dne přikrytá širokou dřevěnou deskou, takže z ní byl veliký pracovní stůl; vedle byla kredenc, v koutě z druhé strany modrý kachlový sporák. Na něm stávala petrolejová kamínka pro rychlé vaření. Pán nedal do domečku zavést plyn, třebaže ve škole bylo všude plynové osvětlení. Později, už za republiky, jsme koupili na sporák malý úsporný sporáček "miláček"

Vedle sporáku byly dveře do ložnice, pak kuchyňská spížka a u zasklených dveří na verandu kuchyňský stůl. Kuchyň vypadala vesele a útulně, protože jsme všude měli bílé plátěné pokrývky a pásky s červeným a modrým národním vyšíváním.  [...]

Proti dveřím do kuchyně byly v ložnici dvéře do pánovy pracovny. Uprostřed stál klavír. Mezi dvěma okny do Giskrovy ulice lidová malovaná truhla. [...] Pán si do ní skládal své rukopisy. Po pravdě řečeno, skládala mu je tam milostpaní. Pán měl ve zvyku odhazovat do koše, co se mu nelíbilo nebo co přepsal. Myslil, že to pálíme, ale my jsme to opatrně vybraly a milostpaní to uložila do truhly. Zachránila moc věcí, o kterých si pán myslil, že jsou ztracené.

V koutě vedle dveří do ložnice stála pánova postel, spával i zde v pracovně, a nad ní visela velká Oluščina fotografie od Klíče; pán to chtěl mít tak, jak byl zvyklý ze starého bytu. Když si potom o pár let později poručil přestěhovat svou postel nahoru do kabinetu vedle své kanceláře ve varhanické škole, postavily jsme na to místo malý stoleček s křeslem, ale Oluščina fotografie v pracovně zůstala.

Ve vedlejším rohu mezi dveřmi do salónu a ložnice byla kamna, vedle nich etažér s notami. Na druhé straně dveří do salónu v rohu u okna stál psací stůl, na něm psací náčiní a v těžkých kovových rámečcích fotografie Antonína Dvořáka a Olušky, na zdi nad nimi visely obrazy našich od malíře Šichana. Milostpaní se smávala, že jakživa neměla takové modré šaty, jak jí je Šichan namaloval. Židle v pánově pracovně byly vycpávané, potažené květovanou látkou a na opěradle měly vyřezávanou lyru. Milostpaní je dostala do výbavy. Celé zařízení pracovny bylo z její výbavy; když jsme se měli stěhovat do domečku, dali si naši dělat jen knihovnu. [...]

Arkýřový pokoj vedle pracovny sloužil jako salón a jídelna pro hosty. Podomácku jídali naši v zimě u stolku v ložnici, v létě na verandě, já v kuchyni. Náš salón, to byla malá výstava krásného bydlení. Kulatý arkýř s vysokými úzkými okny do Haberlerovy ulice, v jeho výklenku jemně vyřezávaný kolovrátek. [...]

Na protější straně salónu byla dvě okna do Giskrovy ulice, vedle jednoho v rohu u trymó, byl šicí stolek, také po babičce Kaluschkové; na něm ležel Oluščin vějíř a její jugoslávské opánky. Lidi si myslili, že jsou jen na ozdobu, nechtěli věřit, že je obouvalo dvacetileté děvče. Na jiném stolečku, ten byl mezi okny, stála ruská ikona, pán ji koupil milostpaní v brněnské Ústředně. V rohu mezi okny a dveřmi do pracovny byla plyšová zelená pohovka, prostřed salónu oválný stůl se čtyřmi zelenými plyšovými křesly.

str. 132–135

Výdobytky techniky...

V zimě, nebo když bylo škaredě, sedávali naši v ložnici. Pán četl, my jsme s milostpaní dělaly nějaké ruční práce nebo si ona sama vykládala pasiáns. To jsme bývali jak odříznutí od světa. Telefon jsme neměli, pán o něm nechtěl ani slyšet, gramofony, které tenkrát většinou škrčely a řvaly, ho přiváděly do zuřivosti, a když v posledních letech jeho života začalo rádio,176 ani s tím jsme mu nesměly přijít. Myslím, že bychom si byli všechny ty moderní vymoženosti v prvních letech, co jsme byli v domečku, ani nemohli dovolit, muselo se moc šetřit.

str. 140

Gruntování...

Takový velký úklid nám teď trval celých šest neděl, a to milostpaní dělala pořád se mnou. Pán nám jen někdy pomohl s nějakým těžkým kusem nábytku, ale celkem bylo pro něho i pro nás lepší, když byl při "gruntování" pryč. Neměl uklízení rád, zlobil se, když nebylo všechno na svém místě.

str. 136

Její pastorkyňa...

Devět let psal Pastorkyni241 — napsal mezitím také jiné věci — a moc se za tu dobu změnilo. Z Olušky se stala slečna, začala si hledat své místo ve světě, potom přišla nemoc, smrt — a to všecko se položilo i na Pastorkyni. Čím víc sleči stonala, tím víc se upínala na tatuškovu novou operu. Musil jí o ní vypravovat, prosívala ho, aby jí přehrál, co nového napsal. A on, jaký už byl citlivý, vkládal bolest nad Oluškou do své práce, trápení své dcery do trápení Jenůfina. A ta tvrdá láska Kostelničky — to je on, v tom je moc z jeho povahy.

Když byla sleči v Rusku podruhé nemocná a milostpaní tam byla s ní, přišel pán jednou za mnou do kuchyně: "Mářo, umíte Zdravas, kralovno? Zdravas, Maria umim, ale toto jsem zapomněl." 

Šla jsem pro svou modlitební knížku. Vyhledala jsem Zdrávas, královno, pán si knížku odnesl do pracovny a za chvíli jsem slyšela začátek písně, která teď jde celým světem. Lidé při ní pláčou. Myslím, že proto, že pánovo srdce taky plakalo a krvácelo, když Zdrávas, královno psal.

str. 183

Čipera...

Milostpaní se cítila hrozně opuštěná. S panem radou jí odešla ta poslední trocha lásky, co na světě měla. A tak jsem byla ráda, když nám brzo potom náš známý zahradník nabídl malé štěně, ratlíka, které nás obě dovedlo zabavit a rozveselit. Byla to fenka s krátkou srstí, světlehnědá, měla malou chytrou hlavičku, a když povyrostla, byla štíhlá jak srnka. I pán si ji hned zamiloval; pokřtil ji Čipera, ale většinou jsme jí říkali Čipina. Naši oba se s ní mazlili jak s děckem. Pán ji krmíval houskou namočenou v mléce, od všeho, co jedl, jí vybíral nejlepší kousky. Jako štěně byla kousavá a často ho chňapla za ruku. On se jen smál: "Ty potvurko jedna!" A krmil ji dál. S pánem snídala, vyprovázela ho do školy, běžela mu naproti, když se vracel, nosila mu dřívka, když jí je hodil, líhala u něho, když komponoval. Zprvu nemohla snést klavír, kňučela a vyla, potom si zvykla.

str. 209

Starostlivý pedagog...

A nebylo to jen jídlo, co hoši z varhanické od pána dostávali. Vymohl jim volné lístky na koncerty a do divadla,221 když bylo potřeba, dal šaty, boty, peníze na noty. Vypravoval mi místecký varhaník Burejsa, že když chodil začátkem války na varhanickou školu, nosil i v největších zimách lehký svrchníček. Pán ho potkal a ptal se ho, proč si neoblékl zimník. A když se dozvěděl, že žádný nemá, vzal ho hned k nám a poručil mu obléknout svůj. Hoch byl vychrtlý, zimník na něm visel jak na věšáku, ale pán se na něj znaleck y podíval, trochu to na něm srovnal a řekl: "Dobre je to." A elév si od té doby vyšlapoval v Janáčkově zimníku.

str. 165–166

Pozor, jde pan ředitel...

Když pán už spával ve škole, přicházel do domečku na snídani v sedm hodin, umyl se, převlékl, potom šel zase do školy. Když bylo chladněji, nosíval přes ramena jako pláštěnku přehozený světlehnědý svrchník, "běháček" jsme mu říkali, na hlavě čepici se štítkem, v ruce velký svazek klíčů od celé varhanické školy a od domečku. Jak šel, klíče zvonily, a podle toho hned každý poznával, že ředitel jde, a už se podle toho zařídil. [...]

Jedna třída měla hodiny u našeho pána ve třídě ve "druhém patře". Tak se říkalo podkrovní třídě mezi naší a školní půdou. Chodilo se tam po šnekových schodech, před ní byla velká předsíň. Elévi tam mohli vyvádět, jak chtěli, a nikdo je neslyšel. Aby si byli jisti, že je nikdo nepřekvapí, stával vždycky někdo v předsíni u schodiště na stráži. Ve vyzděném šneku sice nic neviděl, ale slyšel všechno, co se děje na schodech; to se ví, že mu šlo hlavně o zvonění pánových klíčů. Když je uslyšel, vběhl do třídy, křikl: "Starej de!" A v tu chvíli bylo ve třídě ticho.

str. 170–171