LEOŠ JANÁČEK 

(1854–1928)

Ačkoliv Leoš Janáček patří rokem narození spíše ke generaci Antonína Dvořáka, jeho tvorba náleží k nejvýraznějším počinům hudby 20. století, a tím řadí svého tvůrce ke skladatelům až o dvě generace mladším. Janáčkův život i dílo jsou úzce spojeny s Brnem, kde od mládí žil a svými neúnavnými skladatelskými a organizačními aktivitami se zasloužil o zásadní rozvoj brněnského kulturního života.

Leoš Janáček se narodil 3. července 1854 na Hukvaldech jako deváté ze čtrnácti dětí hukvaldského učitele Jiřího Janáčka a Amálie rozené Grulichové. V jeho vzpomínkách na dětství se objevuje hukvaldská škola, tatínkovy včelíny, kopec Babí hůra nebo kůr kostelíku, kde zpíval při slavnostních mších. Ve škole byl žákem spíše průměrným, ale projevoval nevšední hudební nadání. Zhoršující se otcův zdravotní stav a nedostatek peněz vedl rodinu k rozhodnutí zajistit chlapci vzdělání ve fundaci pro hudebně nadané chlapce z chudých rodin v Kroměříži nebo v Brně. Janáčkův otec se přátelil se skladatelem a ředitelem brněnské fundace Pavlem Křížkovským, takže volba padla na fundaci při augustiniánském klášteře Králové na Starém Brně. Jedenáctiletý Leoš odjel do Brna v srpnu roku 1865 a jeho dětství tak náhle skončilo.

Přijali mne za zpěváčka v Brně i v Kroměříži; otec se rozhodl pro Brno. S matkou ve strachu nocujeme v jakési tmavé komůrce - bylo to na Kapucínském náměstí.
Já oči otevřené. Při prvním svítání ven, jen ven!
Na náměstí kláštera Králové matka mi odchází těžkým krokem.
Já v slzách, ona též.
Sami. Cizí lidé, nesrdeční; cizí škola, tvrdé lůžko, tvrdší chléb. Žádné laskání.
Svět můj, výhradně můj se mi zakládal. Vše do něho padalo.
Otec zemřel; krutost toho nedomyšlena.

                                                                                         Pohled do života i díla (1924)


Leoš Janáček
v roce 1874
© Moravské zemské muzeum

V augustiniánském klášteře působila řada výrazných osobností, mezi nimi skladatel Pavel Křížkovský, zakladatel genetiky Johann Gregor Mendel a především osvícený opat Cyril Napp. Chlapcům ze starobrněnské fundace, kterým se říkalo modráčci, bylo umožněno důkladné hudební vzdělání spojené s účinkováním při mších v bazilice Nanebevzetí Panny Marie, v klášterních hudebních produkcích, ale i na koncertech a divadelních představeních v Brně. Téměř po padesáti letech Janáček zavzpomínal na život v klášteře při kompozici Pochodu modráčků z dechového sextetu Mládí.

Augustiniánský klášter dal Janáčkovi nejenom dobrý hudební základ, ale umožnil mu i důkladné všeobecné vzdělání. V letech 1866-1869 navštěvoval německou reálku na Starém Brně a poté v letech 1869-1872 C. k. slovanský ústav ku vzdělání učitelů. Cesta učitele, jak si ji pro synka přál Janáčkův otec, byla nastoupena. Ale v roce ukončení studia odešel ředitel starobrněnského kůru Pavel Křížkovský do Olomouce a Janáček dostal nabídku, aby jej v době nepřítomnosti zastupoval. Janáček přijal a o rok později nastoupil i na místo sbormistra Řemeslnické besedy Svatopluk (1873-1876). V té době začal komponovat, a to mužské sbory Orání a Nestálost lásky v duchu svého velkého vzoru Pavla Křížkovského. Ba co víc, mladý Janáček se rozhodl prohloubit si své hudební vzdělání na pražské varhanické škole, a tak se zvolna vzdaloval předurčené kantorské dráze.


Přijímací zkouška v konviktě pražském - ve varhanické škole.
Profesor Blažek: "Jak se rozvádí dominant - septimový akord?!"
Ticho.
"Septima dolů kráčí, terce nahoru, kvinta stoupá, základný padá. - Ani to neví."
V mé hlavě přeběhlo:

A septima nekráčela, kvinta nestoupala a základný nepadal! Z těch dob začal jsem přemýšlet o záhadách spojů akordických. 

Pohled do života i díla (1924)

A při studiích v Praze se projevila i Janáčkova přímočará, někdy až konfliktní povaha. V časopise Cecílie totiž uveřejnil kritiku na provedení gregoriánské mše, které řídil ředitel varhanické školy František Skuherský, a zkritizoval nedostatky při provedení chorálu. Za což byl obratem vyloučen ze studia. 

Den ten památným jest pro mne, neboť pro pravdu dělo se mi násilí. 

Janáčkův přípisek ve školním sešitu


Leoš Janáček
v roce 1882
© Moravské zemské muzeum
 

Nakonec na přímluvu Pavla Křížkovského mohl tříleté studium dokončit, a to dokonce za pouhý rok a s výborným prospěchem. Během pražského pobytu vzniklo také Janáčkovo dlouholeté přátelství s Antonínem Dvořákem. Po návratu do Brna vyučoval na učitelském ústavu, intenzivně se věnoval organizaci brněnského koncertního života, komponoval, dirigoval a vedl sbor Filharmonického spolku Beseda brněnská (1876-1888). Za Janáčkovy éry se z Besedy brněnské stalo významné těleso, se kterým mohl jako dirigent uvést například Mozartovo Requiem, Beethovenovu Missu solemnis či Dvořákovu kantátu Stabat mater.

Koncem sedmdesátých let docházel Janáček vyučovat hru na klavír dceru svého představeného Emiliana Schulze, ředitele učitelského ústavu. Brzy se mezi pětadvacetiletým Janáčkem a mladinkou Zdenkou začal vyvíjet citový vztah. V roce 1879 ještě Janáček odešel z Brna na lipskou a posléze vídeňskou konzervatoř, a i když později vzpomínal, že "nebylo se čemu tu přiučiti", jisté je, že se tam mladý skladatel při četných návštěvách koncertů důkladně seznámil s německou romantickou hudbou a měl možnost slyšet vynikající klavíristy jako Claru Schumannovou či Antona Rubinštejna. Na svou Zdenči však nezapomněl, z početných skladeb zkomponovaných v Lipsku jí připsal Zdenčiny variace pro klavír, které tehdy považoval za své nejlepší dílo. Často jí také psal, dokonce několik dopisů denně. Důkladně popisoval svůj studentský život, ale vyznával se i ze svých niterných pocitů. 

Milá, dobrá Zdenči, že vidím v budoucnosti své štěstí jedině v tom, abych Vám podle sil svých připravil nejkrásnější budoucnost, v to, prosím, věřte pevně... 

Z dopisu Zdence Schulzové (13. 10.1879)



Zdenka Janáčková v roce 1885
© Moravské zemské muzeum
 

Nedlouho po návratu se Janáček se Zdenkou Schulzovou roku 1881 oženil, ale krásná budoucnost, jak si ji vysnil, jejich manželství nečekala. Krátce po svatbě se dostavila první vážná krize, která se urovnala až po roce, kdy se narodila dcera Olga. Tou dobou byl Janáček nesmírně pracovně vytížen. Ke všem dřívějším pracovním povinnostem přibylo postavení ředitele a současně i učitele varhanické školy, kterou založil v roce 1881.

Myšlenka na brněnskou varhanickou školu je má idea, jíž jsem skutečně oddán již od prvních let samostatného myšlení. Již ke svým pražským studiím jsem putoval s touto ideou a v jejím uskutečnění vidím jeden ze svých největších úkolů. 

Z dopisu Zdence Schulzové (29. 11. 1879)



Ke své kompoziční práci a pedagogickým povinnostem přidal založení a redakci časopisu Hudební listy (1884-1888) a psaní odborných článků a recenzí. Z chudého fundatisty se díky nadání, houževnatosti a neobyčejnému pracovnímu nasazení stala respektovaná brněnská osobnost.

V letech 1887-1888 Janáček napsal svou první operu Šárka na text Julia Zeyera, ale protože nebyl kvůli svým protismetanovským postojům v Praze oblíben, nedostal od Zeyera souhlas k užití textu. Práci na opeře tak musel odložit a vrátil se k ní až v roce 1919. I když to byl první operní pokus, i po třiceti letech si ho skladatel považoval.

Má Šárka? Všechno v ní je tak blízké mým posledním pracím! 

Pohled do života i díla (1924)


Po tomto neúspěchu a dramatickém ukončení spolupráce s Besedou brněnskou se v roce 1888 s intenzitou sobě vlastní vrhl na studium lidové hudby. Janáčkův folkloristický zájem dokládá Kytice z národních písní moravských, vydaná v roce 1890, a projevil se také ve skladbách komponovaných v tomto období jako Valašské tance, Národní tance na Moravě, Královničky nebo balet Rákoš Rákoczy. Tehdy Janáček napsal svou druhou operu Počátek románu, která byla v roce 1894 uvedena pod skladatelovou taktovkou v brněnském Národním divadle. Na dílko zvláště po textové stránce naivní, až prostoduché Janáček později vzpomíná: 

Počátek románu byla prázdná komedie; bylo nevkusno mi vnucovat do něho národní písničky. Bylo to přece po Šárce! Poslyšte, nač jsem měl na příklad skládat!

Poluška: Laskavějšího neznám pána.
Špatného nepromluvil slova -
Bůh slyšel ho i háj i les -
a prosil, abych přišla dnes.

Pohled do života i díla (1924)


V té době postihla Janáčkův rodinný život tragédie, roku 1890 nečekaně ve dvou letech zemřelo druhorozené dítě, syn Vladimír. Manželé Janáčkovi se stále více odcizují. 

Vedle sebe, společné neštěstí, společná bolest a přece každý tak sám... 

Paměti: Zdenka Janáčková - můj život (1998)


Janáček zůstal přese všechno veřejně velmi aktivní. Stal se členem výboru Družstva českého Národního divadla v Brně, následně jej láska k ruské kultuře vedla k založení Ruského kroužku, později se stal i předsedou Klubu přátel umění.

V roce 1894 se rozhodl napsat - jako vůbec první skladatel - operu na prozaický text. Zvolil si realistickou divadelní hru Gabriely Preissové Její pastorkyňa. Práce trvala bezmála deset let a Janáček přitom uplatnil zcela nový skladatelský přístup, který jej z provinčního autora vynesl svou výjimečností a novátorstvím mezi přední světové skladatele. Na mnohokrát kladenou otázku, jak mohlo vzniknout dílo tak odlišné od všech předchozích, nemáme jednoznačnou odpověď. V každém případě však Janáčkův nový skladatelský přístup souvisí s jeho intenzivním zájmem o lidskou řeč, v níž se projevuje psychický stav jedince i momentální nálada. Janáček byl přesvědčen, že lidskou řeč lze objektivně zaznamenat pomocí notového zápisu. 

Své nápěvky mluvy, jak je sám nazýval, začal zapisovat od roku 1897 a věnoval se jim až do konce života. Nezůstal však jen u nápěvků řeči, ve více než čtyřech tisících záznamech nacházíme i nápěvky štěkotu psa, pískání komára či vrzání parket.

Nápěvky? Mně ta hudba, jak zní z nástrojů, z literatury, ať je to třeba Beethoven, nebo kdokoliv, má málo pravdy. Víte, bylo to nějak divné - když někdo na mne mluvil, já třeba jeho slovům nerozuměl, ale ten tónový spád! Já hned věděl, co je v něm: já věděl, jak cítí, jestli lže, jestli je rozrušen, a když ten člověk se mnou mluvil, byl to konvenční hovor - já cítil, já to slyšel, že ten člověk uvnitř třeba pláče. Tóny, tónový spád lidské mluvy, vůbec každého živoucího tvora, měly pro mě nejhlubší pravdu. A víte: to byla má životní potřeba. Nápěvky sbírám od roku devětaosmdesátého [sic] - mám jich obrovskou literaturu - a co bych chtěl zdůraznit: právě pro dramatickou hudbu to má velký význam.

Interview pro Literární svět (1928)


Olga Janáčková
v roce 1902
© Moravské zemské muzeum
 

Operu Její pastorkyňa Janáček dokončil v únoru 1903, ve chvílích pro něj nejsmutnějších. Janáčkovi v té době přišli i o své druhé dítě, milovanou dceru Olgu, která zemřela ve věku jednadvaceti let. 

Její pastorkyni vázal bych jen černou stuhou dlouhé nemoci, bolestí a nářků mé dcery Olgy a klučiny Vladimíra. 

Pohled do života i díla (1924)


Leoš Janáček
v roce 1904
© Moravské zemské muzeum
 

Krátce poté nabídl Její pastorkyni pražskému Národnímu divadlu, ale netrvalo dlouho a opera se mu vrátila zpět spolu se stručným sdělením vedení divadla, že dílo nemůže být přijato k provozování. Pro Janáčka to byla obrovská rána. Upadal do depresí s pocitem tvůrčí nemohoucnosti. Její pastorkyně se ujalo brněnské Národní divadlo, ale i když se premiéra 21. 1. 1904 vydařila, úspěch měl spíše regionální charakter. Ještě téhož roku požádal Janáček o penzionování, aby se mohl cele věnovat své varhanické škole a kompozici. Tato doba představuje také počátek jeho pravidelných návštěv lázní v Luhačovicích. 

Co jsem hledal v těch lázních? Třicet až pětatřicet až čtyřicet hodin týdně vyučovat, dirigovat zpěvácký spolek, řídit koncerty, vést kůr kláštera Králové, přitom složit Její pastorkyni, oženit se, ztratit děti - bylo třeba, zapomnět na sebe.

Pohled do života i díla (1924)


Při jedné z návštěv Luhačovic se seznámil s Kamilou Urválkovou, jejíž životní příběh ho inspiroval k napsání opery Osud

A byla jedna z nejkrásnějších paní. Hlas její byl jako violy d'amour. Slanice luhačovská byla v úpalu srpnového slunce. Proč chodila s třemi ohnivými růžemi a proč vykládala svůj mladý román? A proč byl tak divný jeho konec? [...] A dílo lkavé jen tónem, slovem jen ženské, nazváno Osud - Fatum.

Pohled do života i díla (1924)


Leoš Janáček v roce 1906 v Luhačovicích © Moravské zemské muzeum 

Opera z prostředí luhačovických lázní byla zadána k nastudování Vinohradskému divadlu, ale k provedení nedošlo. Důvodem byla velká náročnost pro orchestr i pěvce, kteří dokonce sepsali petici, že si nechtějí rolemi v Osuduzničit hlasivky. Na vině patrně bylo i poněkud problematické libreto. Jako jediná z Janáčkových oper nakonec zůstala za života autora neprovedena. Po hudební stránce je však Osud jedno z nejpozoruhodnějších Janáčkových děl a není bez zajímavosti, že zde skladatel poprvé použil starobylý hudební nástroj violu d'amore, která se později objevila v několika dalších kompozicích.  


Důležitým momentem v tvorbě Leoše Janáčka bylo setkání s básněmi Petra Bezruče, které mu byly blízké svou sociální tematikou.

Vaše slova přišla jako na zavolání. A já z nich snesl tónovou bouři vzteku, zoufání a bolesti. 

Z dopisu Petru Bezručovi (1. 10. 1924)


Sbory Kantor Halfar, Maryčka Magdónová a 70 000 věnoval z části mladému Pěveckému sdružení moravských učitelů, v jehož provedení v krátké době zazněly na mnoha místech Evropy. Ovšem Janáčkovo největší přání, aby byla v Praze konečně nastudována Její pastorkyňa, zůstávalo stále nevyslyšeno. 

Nechci svou opětnou žádost, aby sluchu bylo dopřáno Její pastorkyni z jeviště Národního divadla pražského, opírati o sebepochlebnější referáty pražské, nemluvě o zdejších. Žaluji jen, že bylo nespravedlivé odmítnouti Její pastorkyni. Žaluji si na to jako český skladatel, jemuž nechce se dopřáti sluchu. 

Z dopisu Karlu Kovařovicovi (9. 2. 1904)


Janáček si stále méně věřil. Zničil některá svá díla, jako klavírní skladbu 1. X. 1905 (Z ulice) či autograf Její pastorkyně. 

Necenil jsem již svých prací, tak jako své řeči ne. Nevěřil jsem, že kdy si kdo povšimne čeho. Byl jsem ubit - vlastní moji žáci mi už začali radit, kterak skládat, orchestrem mluvit. Usmíval jsem se k tomu; nic jiného mi nezbývalo.

Z dopisu Josefu Bohuslavu Foerstrovi (24. 6. 1916)


Leoš Janáček na zahrádce svého domku v Brně se psem Čertem (asi 1910) © Moravské zemské muzeum
Leoš Janáček na zahrádce svého domku v Brně se psem Čertem (asi 1910) © Moravské zemské muzeum

V roce 1914 Janáček oslavil své šedesáté narozeniny v ústraní jako nepochopený provinční skladatel. To se však mělo již brzy změnit.


Leoš Janáček
v roce 1917
v Luhačovicích
© Moravské zemské muzeum
 

Díky diplomatickému úsilí předsedy brněnského Klubu přátel umění MUDr. Františka Veselého a jeho manželky, spisovatelky Marie Calmy, se podařilo přesvědčit ředitele Národního divadla Gustava Schmoranze a dirigenta Karla Kovařovice k nastudování Její pastorkyně v pražském Národním divadle. S Kovařovicovou podmínkou úpravy opery Janáček souhlasil, ačkoliv znamenala zvláště v instrumentaci velký zásah do díla. A tak se v květnu 1916 konala slavná pražská premiéra. Do té doby téměř neznámý a podceňovaný Janáček se ve svých šedesáti dvou letech prosadil jako skladatel s originálním přístupem k hudebnímu dramatu bez patosu a laciných efektů, které známe z některých veristických oper. Z té doby se datuje nejenom blízký vztah Leoše Janáčka k představitelce pražské Kostelničky Gabriele Horvátové, ale také počátek přátelství s Maxem Brodem, který "v pravý čas přišel jako s nebes posel". Brod upozornil na Její pastorkyni ředitelství vídeňského nakladatelství Universal Edition a operu přeložil do němčiny. O Janáčkovu operu projevila zájem vídeňská Dvorní opera, která ji provedla v únoru 1918. To byl počátek Janáčkovy světové proslulosti. Připomeňme jen, že v Metropolitní opeře v New Yorku byla Její pastorkyňa provedena již v roce 1924. Po pražské premiéře Její pastorkyně dokončil Janáček rapsodii Taras Bulba a operu Výlety pana Broučka

Vznik republiky v roce 1918 přivítal Janáček pln síly a plánů do budoucna. 

Přicházím s mladým duchem naší republiky, mladou hudbou. Nejsem ten, který se dívá dozadu, nýbrž ten, který raději hledí dopředu. Vím, že musíme růst, a nespatřuji ten růst v bolesti, ve vzpomínkách na utrpení a utlačování. Shoďme to ze sebe. Jsme národ, který má ve světě něco znamenat. Jsme srdce Evropy. To srdce musí být v té Evropě cítit! 

Z Janáčkova projevu proneseného v Londýně v roce 1926



Leoš Janáček a Kamila Stösslová v Luhačovicích v roce © Moravské zemské muzeum 

Posledních deset let Janáčkova života bylo jeho nejplodnějším tvůrčím obdobím. Neobyčejná dynamika tvorby a energie, kterou skladatel na stará kolena oplýval, je hádankou, na kterou sám Janáček odpovídá v jednom ze svých dopisů přítelkyni Kamile Stösslové. Janáček se s tehdy pětadvacetiletou Kamilou seznámil v roce 1917 a jejich přátelství trvalo až do skladatelovy smrti. Pro Janáčka představovala inspirační zdroj, vysněný ideál ženy, a nijak nevadilo, že skutečnost byla poněkud odlišná. 

A lidé? Vyvalují oči; sám úspěch mám, prudkost ve skladbách. Odkud to ten člověk bere! Hádanka. Vrtají v ní jako krtci, aby ji rozluštili. Já bych tak rád zakřičel, Tebe vyzdvihl, ukázal: Hle, moje milá, miloučká hádanka života! 

Z dopisu Kamile Stösslové (12. 3. 1928)


Toto tvůrčí období představuje bezpochyby Janáčkovu nejproduktivnější část života. V roce 1920 napsal symfonickou báseň Balada Blanická, o rok později dokončil operu Káťa Kabanová a začal pracovat na další opeře Příhody lišky Bystroušky. 

Chytl jsem Bystroušku pro les a pro smutek pozdních let. Veselá věc se smutným koncem; a já se do toho smutného konce sám stavím. 

Z dopisu Kamile Stösslové (3. 4. 1923)


V roce 1923 dokončil první smyčcový kvartet Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty a komponoval operu podle Karla Čapka Věc Makropulos. Navštěvoval mezinárodní festivaly Společnosti pro soudobou hudbu (ISCM), kde stál v jedné řadě s mladými avantgardisty, a podnikl turné po Anglii.  

Leoš Janáček v letním sídle dirigenta Sira Henryho Wooda při návštěvě Anglie v roce 1926 © Moravské zemské muzeum
Leoš Janáček v letním sídle dirigenta Sira Henryho Wooda při návštěvě Anglie v roce 1926 © Moravské zemské muzeum

V roce 1925 mu byl udělen čestný doktorát Masarykovy univerzity, vůbec první v historii této instituce, o dva roky později byl spolu s Arnoldem Schönbergem a Paulem Hindemithem jmenován členem Pruské akademie věd a téhož roku mu belgický král Albert (pod dojmem obrovského úspěchu Její pastorkyně v Antverpách) udělil Rytířský řád krále Leopolda. Capriccio z roku 1926 pro klavír levou rukou a komorní soubor věnovaný klavíristovi Otakaru Hollmannovi, který přišel za světové války o ruku, je první z řady skladeb, které někteří světoví skladatelé psali pro válečné invalidy. V témže roce zkomponoval Janáček své nejslavnější orchestrální dílo Sinfoniettu, kterou věnoval "svému městu" Brnu, a také neméně slavnou Glagolskou mši. 

Bez ponurosti středověkých kobek klášterních v motivech, bez ohlasu stejných kolejí imitačních, bez ohlasu pathosu beethovenovského, bez hravosti Haydnovy; proti hrázím papírovým reformy Wittovy - jež nám odcizila Křížkovského! Vždy vůně vlahých lesů luhačovských - byla mi kadidlem.

Glagolskaja missa, Lidové noviny 1927


Leoš Janáček v roce 1926 © Moravské zemské muzeum 

Čím starší byl Janáček, tím progresivnější a mladistvější byla jeho hudba. Vycházela z člověka plného síly a energie. Když po brněnské premiéře Glagolské mše napsal Ludvík Kundera ve své kritice "Janáček stařec, člověk pevně věřící", sdělil mu skladatel krátce a jasně: "Žaden stařec, žáden věřící! Mladíčku!"

V posledním roce života pracoval na opeře Z mrtvého domu podle Dostojevského románu, který sám překládal z ruštiny a upravoval do podoby libreta. Komponoval také druhý smyčcový kvartet Listy důvěrné, který byl jakýmsi intimním hudebním deníkem věnovaným Kamile Stösslové.

Teď začal jsem psát něco pěkného. To bude náš život v tom. Bude se to jmenovat Milostné listy... Celek bude držet zvláštní nástroj. Jmenuje se viola d'amaur - viola lásky. Ach těším se na to! V té práci budu já vždy jen s Tebou! Nikdo třetí vedle nás. Plno té touhy jako tam u Tebe v tom nebi našem! To budu rád dělat! Vždyť víš, že mimo tebe neznám jiného světa! Tys mi vším, nic jiného nechci než Tvé lásky.

Z dopisu Kamile Stösslové (1. 2. 1928)


Leoš Janáček
v Praze na Bertramce roce 1928 © Moravské zemské muzeum
 

Koncem července 1928 odjel Janáček na Hukvaldy, kam za ním přijela i Kamila se synem Ottou. Vzal si s sebou opis partitury Z mrtvého domu, aby provedl opravy a doplňky. Práci však již nestačil dokončit. Se silným nachlazením byl převezen do sanatoria dr. Kleina v Moravské Ostravě, kde byl s rentgenovým nálezem potvrzen zápal plic. Zemřel v neděli 12. srpna 1928 v deset hodin dopoledne v Ostravě a o tři dny později byl jeden z nejpozoruhodnějších skladatelů dvacátého století pochován na brněnském Ústředním hřbitově. Zemřel právě v době, kdy v Brně na nově zbudovaném výstavišti vrcholila československá Výstava soudobé kultury a město zažívalo slávu, na jejímž vzestupu se Janáček zásadně podílel. 

Na Janáčkem postavených kulturních základech stojí moderní Brno dodnes. Ještě za jeho života se z varhanické školy stala brněnská konzervatoř, v roce 1947 byla založena Janáčkova akademie múzických umění, o devět let později vznikla brněnská filharmonie a v roce 1965 byla otevřena nová, moderní budova Janáčkova divadla, ve které je dnes Janáčkovo dílo trvalou součástí repertoáru. Od roku 2004 v Brně probíhá mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno a v dohledné době bude dostavěno Janáčkovo centrum - nový koncertní sál a sídlo Filharmonie Brno.

Nebýti zvláštní vláhy citové, zděděného mozku a krve, okružující mne v mládí veleby přírody! Cit dělá skladatele; ne tak vědecký, jako citový fond. Žasnu nad tisícerými a tisícerými zjevy rytmů světů světelného, barevného, zvukového i hmatového a mládne můj tón věčným rytmickým mládím věčně mladé přírody.

Prý živ už sedmdesát let! Oslavují je. V dopisu z Písku čtu: "Proč neoslavují, že jste se vůbec narodil?"

Pohled do života i díla (1924)