Byt na Klášterním (dnes Mendlově) náměstí...

Byt byl krásný a veliký, pán si jej sám našel, když se mu znelíbil dosavadní v prvním patře Měšťanské ulice č. 46, kde bydleli od své svatby. To se ví, ani tenhle na Klášterním náměstí neměl dnešní moderní vymoženosti a příslušenství. Nebyla tam koupelna, ba pro celý ten velký dům nebyla dlouho ani prádelna. V každém patře jen jeden vodovod na chodbě, společný pro všechny nájemníky, právě tak klozet. Z toho jediného vodovodu jsem nosila všechnu vodu na vaření, mytí, praní a koupání do kuchyně, špinavou jsem zase v putnách vynášela ven. Také spižírnu jsme měli až na chodbě vedle dveří do bytu. Tam stávala i vana na koupání. Do předsíně šlo světlo jen skleněnými dveřmi slečnina pokoje, ale nezdála se tmavá, protože všechny dvéře byly bíle natřené.

Slečnin pokoj i kuchyň naproti němu byly oddělené od ostatních místností; vedle dveří Oluščina pokoje byly dveře do jídelny. Z ní se šlo do pánovy pracovny, za tou byl salón. Dokud byla Oluška ještě malá, byla v jejím pokoji ložnice a klavír stál v jídelně. Pán u něho skládal jen ve dne, v noci pracoval u nočního stolku v ložnici. Ale když později psával celé noci, bylo pro všechny pohodlnější, aby byl sám a nikoho nerušil. Proto přestavili nábytek; do pracovny dali postel, psací stůl, klavír, knihovnu, noční stolek a etažér na noty. Topilo se tam, jako v celém bytě, v kachlových kamnech. Malba měla vždycky nějaký národní vzorek. Okno vedlo na Klášterní náměstí.   

Dobré jídlo...

Náš pán si potrpěl na dobré jídlo. Nedesátkoval, nesvačil, ale v poledne a večer jídal hodně a s chutí. Uměl kuchyni pochválit i najít na ní chybu.  

Měl rád maso. My všechny tři jsme přísně dodržovaly posty, hlavně v pátek, ale pán ne. Chtěl maso a říkal, že se dost napostil ve fundaci. Mívali jsme skoro každý den hovězí polévku, potom dušené hovězí. Milostpaní a Oluška k němu měly nejraději zeleninu, pán omáčky, zvlášť kaprlovou a z jara pažitkovou, té snědl vždycky plný kastrůlek.

Ošklíbal se na špenát, zato si moc rád pochutnával na zvěřině, hlavně na daňčím.   

Z moučníků jsme ho nejvíc uctily tvarohovými koláči, tvarohovým závinem nebo palačinkami pokrájenými na nudle, prosypanými ořechy s cukrem a potom zapečenými v dortové formě. Říkali jsme tomu "ořechový dort".   

Zakládal si na našich koblihách. Když chtěl někoho hodně uctít, poroučel nasmažit koblihů.    

 Pán měl ze všeho nejraději šípkové cukroví. Všem našim hostům je doporučoval a sám jim opisoval recept.

O vánocích...

Dokud žila Oluška, bývaly u nás krásné svátky. Ani ona, ani pán neměli vyučování, a proto byli víc doma. Pán komponoval, ale chvílemi toho nechával a přicházel mezi nás do kuchyně. Díval se, co máme na plotně, ochutnával, krájel nám cibulku, sekával petržel. Hrozně rád jídal žabí stehýnka s petrželovou omáčkou. O vánocích dohlížel na to, jestli jsou v rybí polévce jikry; když se ukázalo, že máme kapra mlíčňáka, musely jsme pro pána ještě zvlášť koupit jikry. Ochutnával, jestli má omáčka na černé rybě dost pikantní chuť, přihlížel, jak děláme vlašský salát k smaženému kapru, zkoušel, jak dopadl kapr v rosolu. 

Kvůli pánovi jsme dělali závin tvarohový, ne jablečný, jak má být na Štědrý večer.

Cigarety a alkohol...

Na pití si náš pán nepotrpěl, ani na kouření: piva i vína pil málo a kouřil jen tak příležitostně. Zazlíval svým přátelům umělcům, když se neuměli ovládat, a jak u nich zjistil, že jsou pijáci, ochladl k nim a bylo po přátelství. 

Po večeři se u nás pilo vždycky trochu piva. Ve starobrněnském pivovaře koupili naši celou bečku a milostpaní ji stočila do lahví. Prázdné bečky jsme dávali na půdu, a když jich bylo víc, z pivovaru si je odvezli.

Domeček na Smetanově ulici...

Do domečku se vystoupilo po schůdkách na zasklenou verandu, z ní šly napravo dvéře do předsíně, nalevo do kuchyně, uprostřed bylo okno do ložnice, za kuchyní byla koupelna a můj pokojíček, ale brzy se ukázalo, že je v něm vlhko, tak jsme tam postavili skříně a já jsem zase spávala v kuchyni jako na starém bytě; kuchyň byla teplá a suchá přesto, že dlážka byla kamenná. Postel byla ve dne přikrytá dřevěnou tabulí, takže z ní byl veliký pracovní stůl; vedle byla kredenc, v koutě z druhé strany modrý kachlový sporák. Na něm stávala petrolejová kamínka pro rychlé vaření. Pán nedal do domečku zavést plyn, třebaže ve škole bylo všude plynové osvětlení. Později, už za republiky, jsme měli místo petrolejového vařiče "miláčka". 

Vedle sporáku byly dveře do ložnice, pak kuchyňská spížka a u zasklených dveří na verandu kuchyňský stůl. Kuchyň vypadala vesele a útulně, protože jsme všude měli ozdobné bílé pokrývky a pásky s lidovým červeným a modrým vyšíváním. 

Proti dveřím do kuchyně byly v ložnici dvéře do pánovy pracovny. Uprostřed stál klavír. Mezi dvěma okny do Giskrovy (dnešní Kounicovy) ulice lidová malovaná truhla. [...] Pán si do ní skládal své rukopisy a milostpaní tam dávala i to, co odhodil do koše, když s tím nebyl spokojen nebo když něco přepsal. Myslil, že to pálíme, ale milostpaní to opatrně vybrala a tak zachránila moc věcí, o kterých pán už ani nevěděl. 

V koutě vedle dveří do ložnice stála pánova postel, nad ní visela velká Oluščina fotografie od Klíče; pán to chtěl mít tak, jak byl zvyklý ze starého bytu. Když si potom o pár let později poručil přestěhovat svou postel nahoru do kabinetu vedle své kanceláře ve varhanické škole, postavily jsme na to místo malý stoleček s křeslem, ale Oluščina fotografie v pracovně zůstala. 

Ve vedlejším rohu mezi dveřmi do salónu a ložnice byla kamna, vedle nich etažér s notami. Na druhé straně dveří do salónu v rohu stál psací stůl, na něm psací náčiní a v těžkých kovových rámečcích fotografie Antonína Dvořáka a Olušky, na zdi nad nimi Šichanovy svatební portréty našich. Milostpaní se smávala, že jakživa neměla takové modré šaty, jak jí je Šichan namaloval.

Židle v pánově pracovně byly vycpávané, potažené květovanou látkou a na opěradle měly vyřezávanou lyru. Milostpaní je dostala do výbavy. Celé zařízení pracovny bylo z její výbavy; když jsme se měli stěhovat do domečku, dali si naši dělat jen knihovnu.

Arkýřový pokoj vedle pracovny sloužil jako salón a jídelna pro hosty. Podomácku jídali naši v zimě u stolku v ložnici, v létě na verandě, já v kuchyni. V salóně si každý prvně povšiml kulatého arkýře; jeho vysoká úzká okna vedla do Haberlerovy (dnešní Smetanovy) ulice. Zde, vedle dveří do předsíně, vyplňoval celý roh salónu stříbrník s rodinným porcelánem, sklem a stříbrem naší milostpaní. Na protější straně salónu byla dvě okna do Giskrovy ulice.

V rohu mezi okny a dveřmi do pracovny byla plyšová zelená pohovka, uprostřed salónu oválný stůl se čtyřmi zelenými plyšovými křesly. 

Výdobytky techniky...

V zimě nebo když bylo škaredě, sedávali naši v ložnici. Pán četl, my jsme s milostpaní dělaly nějaké ruční práce nebo si ona sama vykládala pasiáns. To jsme bývali jak odříznutí od světa. Telefon jsme neměli, pán o něm nechtěl ani slyšet, gramofony, které tenkrát většinou škrčely a řvaly, ho přiváděly do zuřivosti, a když v posledních letech jeho života začalo rádio, ani s tím jsme mu nesměly přijít.

Gruntování...

Takový velký úklid nám teď trval celých šest neděl, a to milostpaní dělala pořád se mnou. Pán nám jen někdy pomohl s nějakým těžkým kusem nábytku, ale celkem bylo pro něho i pro nás lepší, když byl při "gruntování" pryč. Neměl uklízení rád, zlobil se, když nebylo všechno na svém místě. 

Její pastorkyňa...

Devět let psal Pastorkyni - napsal mezitím také jiné věci - a moc se za tu dobu změnilo. Z Olušky se stala slečna, začala si hledat své místo ve světě, potom přišla nemoc, smrt - a to všechno se položilo i na Pastorkyni. Čím déle Oluška stonala, tím více se upínala na tatuškovu novou operu. A on, jaký už byl citlivý, vkládal bolest nad Oluškou do své práce, trápení své dcery do trápení Jenůfina. A ta tvrdá láska Kostelničky - to je on, v tom je moc z jeho povahy.

Když dostala Oluška v Rusku podruhé tyfus a milostpaní tam byla s ní, přišel pán jednou za mnou do kuchyně:

"Mařo, umíte Zdravas, královno? Zdravas, Maria umím, ale toto sem zapomněl."

Šla jsem pro svou modlitební knížku, vyhledala jsem Zdrávas, královno, pán si knížku odnesl do pracovny a za chvíli jsem slyšela začátek písně, která teď jde celým světem. Lidé při ní pláčou. Myslím, že proto, že pánovo srdce také plakalo a krvácelo, když Zdrávas, královno psal. 

Čipera...

Milostpaní za svým papá moc tesknila. A tak jsem byla ráda, když nám brzo potom náš známý zahradník nabídl malé štěně, ratlíka, které náš obě dovedlo zabavit a rozveselit. Byla to fenka s krátkou srstí, světlehnědá, měla malou chytrou hlavičku, a když povyrostla, byla štíhlá jak srnka. I pán si ji hned zamiloval; pokřtil ji Čipera, ale většinou jsme jí říkali Čipina. Naši oba se s ní rádi mazlili. 

Pán ji krmíval houskou namočenou v mléce, od všeho, co jedl, jí vybíral nejlepší kousky. Jako štěně byla kousavá a často ho chňapla za ruku. On se jen smál:

- Ty potvurko jedna! - a krmil ji dál. S pánem snídala, vyprovázela ho do školy, běžela mu naproti, když se vracel, nosila mu dřívka, když jí je hodil, líhala u něho, když komponoval. Zprvu nemohla snést klavír, kňučela a vyla, potom si zvykla.

Starostlivý pedagog...

Pro elévy [žáky] z varhanické školy by byl pán udělal všecko: vymohl jim volné lístky na koncerty a do divadla, když bylo potřeba, dal šaty, boty, peníze na noty. Vypravoval mi místecký varhaník Burejsa, že když chodil začátkem války na varhanickou školu, nosil i v největších zimách lehký svrchníček. Pán ho potkal a ptal se ho, proč si neoblékl zimník. A když se dozvěděl, že Burejsa žádný nemá, vzal ho hned k nám a dal mu svůj starší. Hoch byl vychrtlý, zimník na něm visel jak na věšáku, ale pán se na něj znalecky podíval, trochu to na něm srovnal, řekl "dobre je to" a elév si vyšlapoval v Janáčkově zimníku ještě několik let. 

Pozor, jde pan ředitel...

Když pán ve světové válce začal spávat ve [varhanické] škole, přicházel do domečku na snídani v sedm hodin, umyl se, převlékl, potom šel zase do školy. Když bylo chladněji, nosíval přes ramena jako pláštěnku přehozený světlehnědý svrchník, "běháček" jsme mu říkali, na hlavě čepici se štítkem, v ruce veliký svazek klíčů od celé varhanické školy a od domečku. Jak šel, klíče zvonily a tak hned každý poznával, že ředitel jde, a už se podle toho zařídil.

Jedna třída byla mezi naší a školní půdou, elévi [žáci] tam mohli vyvádět, jak chtěli, a nikdo je neslyšel. Aby si byli jistí, že je nikdo nepřekvapí, stával vždycky někdo v předsíni u točitého schodiště na stráži. Slyšel všechno, co se dělo na schodech; to se ví, že mu šlo hlavně o zvonění pánových klíčů. Když je uslyšel, vběhl do třídy, křikl: "Staré de!" A v tu chvíli bylo ve třídě ticho.